Jsi na návštěvě v kultuře někoho jiného.
Pojď zalistovat jeho rodinnou kronikou, ať máš představu, co má za sebou.
Abychom mohli vůbec mluvit o swingovém tanci, musí nejdřív existovat swingová hudba. Ani ta ale nestojí sama, je to jen jedna z vývojových větví rozmanité hudební rodiny zvané jazz.
Jazz vznikl na přelomu 19. a 20. století v afroamerických komunitách, za jeho kolébku se považuje konkrétně město New Orleans na jižním pobřeží Spojených států. Se zrušením otroctví zde rozkvetl kulturní život a unikátní zkušenost ještě nedávno zotročeného obyvatelstva, mísící tradiční africké a evropské vlivy, dala vzniknout tzv. neworleanskému jazzu.
Ze západoafrické tradice v něm poznáváme velký důraz na rytmus, svobodu v improvizaci a proplétání jednotlivých hlasů – každý muzikant hraje svoji vlastní melodii (respektive rytmus) a všechny se vzájemně doplňují. Z Evropy pocházejí hudební nástroje, které měli první jazzmeni k dispozici (především nástroje pochodových kapel: různé dechové nástroje, bubny a ze strunných kytara nebo banjo), a melodické a harmonické cítění.
Z New Orleans se postupně jazz šíří po celých Spojených státech, záhy se ho učí napodobovat i bělošští hudebníci, a ačkoliv většinové společnosti ještě dlouho trvá, než mu přivykne, mezi hudebníky je jeho živelnost, vynalézavost a nekonečná možnost sebevyjádření zjevením.
Jazz prodělal na své cestě po Státech rychlý vývoj. Kdekoliv se hrál, otiskovali do něj noví a noví muzikanti svoje nápady, zároveň se v této době rychle posouvala i technologie nahrávání, která ovlivnila, jaké nahrávky se dostanou nejen k našim uším, ale hlavně ke kolegům muzikantům v jiných městech. Klíčové pro posun jazzu ke swingu byly zejména komunity v Kansas City, Chicagu a New Yorku.
Co se tedy stalo, že hudba začala swingovat? Důležitá je role basy: dokud hrála basovou linku tuba jako v pochodových kapelách, hrála obvykle každou druhou dobu a hudba měla rovnější charakter. S příchodem basy do kapely mohla najednou basová linka hrát každou dobu (tzv. walking bass), díky čemuž hudba víc plyne a máme pocit, že s námi houpe.
Kromě toho se z nespoutaného klubka neworleanských samostatných hlasů vynořily tzv. riffy (opakované rytmické motivy), které mohly společně hrát doprovodné nástroje, zatímco jeden hráč improvizoval sólo. Také se vyvíjí bicí souprava, kapely se zvětšují a organizují, vznikají aranžované skladby a profesionální swingové orchestry. Jména jako Count Basie, Duke Ellington nebo Benny Goodmann, se kterými se budeš během své swingové dráhy potkávat, patří mezi kapelníky právě takových big bandů.
A to všechno se děje v kontextu tance – muzikanti nehráli jen tak sedícímu publiku na koncertě, pod pódiem je třeba vidět parket. Spolu s hudbou se tak vyvíjel tanec – tanečníci reagovali na nové trendy v hudbě a muzikanti reagovali na měnící se potřeby tanečníků.
Nejrozšířenějším tancem, který vzniknul se swingovou hudbou, je newyorský lindy hop. Tenhle pojem pochází z konce dvacátých let z veliké tančírny Savoy v Harlemu, kam denně proudily stovky a tisíce lidí tančit na nejnovější hity.
Harlem (čtvrť na Manhattanu) byl tou dobou centrem afroamerického kulturního života, setkávaly a ovlivňovaly se tu osobnosti z různých oborů, kvetlo tu umění a bujel společenský aktivismus. Postavení afroamerického obyvatelstva bylo pořád nelehké a cílem mnohých aktérů tzv. harlemské renesance bylo dokázat vlastní hodnotu na poli „vysoké kultury“, historicky dominovaném bělochy. Výsledkem byl nevídaný kulturní rozmach, který přitahoval i bělošské obyvatelstvo okolních čtvrtí. Noční život v Harlemu byl bohatý, nicméně právě Savoy vyniká kromě své velikosti také tím, že na rozdíl od ostatních segregovaných podniků vítal hosty bez ohledu na barvu pleti.
A právě na tomto parketě vzniká mezi mladými afroamerickými tanečníky trend, který získal nálepku lindy hop. Jeden z prvních tanečníků, kteří tento název používali (a podle jedné z verzí i jeho autor) byl „Shorty“ George Snowden, jehož jméno můžeš znát jako název jazzového kroku, který je po něm pojmenovaný. V další generaci savoyských lindy hopperů se pak setkáš se skupinou Whitey’s Lindy Hoppers a jmény jako Frankie Manning nebo Norma Miller a s příchodem lindy hopu do Hollywoodu se seznam rozšiřuje o jména významných bílých tanečníků, jako byli třeba Dean Collins nebo Jean Veloz.
Po druhé světové válce by se mohlo zdát, že náš příběh končí. Swing vychází z módy, mainstream ovládl rock’n’roll a na lindy hop už si nikdo nevzpomene. Ale to by byl omyl!
Jazz jde dál. V reakci na mainstreamovou popularitu swingu a jeho zjednodušení pro masy posouvají afroameričtí hudebníci hranice jazzu, kam to jde. Po swingu přicházejí s komplikovaným a virtuozním bebopem, tentokrát určeným k poslechu, ne k tanci (ačkoliv my to u těch jednodušších skladeb občas rádi porušíme), a dávají vzniknout celé vývojové větvi jazzu pro náročné publikum. Swing jde ale i méně vážným směrem, přes R&B a rock’n’roll inspiruje (převážně bělošský) rock a jeho odnože, afroamerická hudba a tanec pak pokračují třeba funkem, soulem anebo dalším globálně úspěšným stylem – hip hopem.
Ani lindy hop nemizí, přežívá v afroamerických rodinách, kde se tančí doma u rádia, mnozí profesionální tanečníci nadále vystupují a z kdysi všudypřítomného tanečního stylu se pod vlivem nových hudebních žánrů vyvíjí řada nových příbuzných tanců.
V moderních stylech afroamerické hudby a tance najdeme stále stejné principy, které je provázejí od počátku: důraz na individualitu, sebevyjádření, silný rytmický prvek. I situace černošského obyvatelstva Spojených států je dodnes problematická, dochází k diskriminaci na mnoha úrovních a hudba a tanec jsou nadále způsobem, jak se s těžkým životem vypořádat, stmelit komunitu nebo bojovat za svoje práva – zrovna tak, jak tomu bylo před sto lety.